Izrael a Palestina, Palestinci a Izraelci

Do svých osmnácti let jsem žil v zemi okupované hned pěti sousedy. Stín roku 1968, o němž se nesmělo veřejně mluvit, zastiňoval celou společnost. Každý David, který zvítězil nad nepřátelským Goliášem, nám byl sympatický — Afgánci, kteří statečně odolávali ruské invazi, a také Izrael, jenž v Šestidenní válce roku 1967 porazil okolní státy a ubránil svou existenci. Tvořili protiklad k Československu, které se okupantům nebránilo. Když jsem začal přemýšlet o víře, přidaly se k tomu i sympatie pro židovský stát.

Z těchto perspektiv chápu nadprůměrné české sympatie k Izraeli — jsou mj. reakcí na národní trauma i zájmem o židovsko-křesťanský dialog. Že k Izraelcům patří i Palestinci, jsem si uvědomoval spíše okrajově; věděl jsem však, že v Praze máme od roku 1988 jedno z prvních palestinských zastoupení v Evropě.

Před první cestou do Izraele jsem si přečetl dvě knihy — monumentální román Exodus Leona Urise, líčící vznik židovského státu, a autobiografický Deník všedního smutku palestinského básníka Mahmúda Darwíše. Díky nim jsem nahlédl složitost situace: více než dvacetiletá okupace sovětskou armádou a její morální důsledky pro český a slovenský národ nám mohou pomoci poněkud porozumět i mentalitě Palestinců, žijících pod izraelskou nadvládou ještě déle.

V Izraeli od 90. let dlouhodobě pobývám a v tamní multikulturní společnosti se pohybuji v liberálně židovském a křesťanském prostředí. Devadesátá léta byla dobou mírového procesu, kdy se zdálo, že během několika let budou vedle sebe v míru žít dva státy — Palestina a Izrael. Ten proces však zničili extremisté a nacionalističtí politici z obou stran. Sám jsem byl na pohřbu premiéra Jicchaka Rabina, zavražděného židovským extremistou — v době, kdy v Jeruzalémě vrcholil také palestinský terorismus. V pamětech Madeleine Albrightové se pak dá číst o marných snahách dosáhnout dohody v Camp Davidu, protože ani jedna strana nebyla připravena ustoupit.

Od té doby uběhlo čtvrtstoletí a napětí eskalovalo až k brutálnímu teroristickému útoku Hamásu 7. října 2023 a následné velmi tvrdě vedené izraelské válce, která přivedla obě strany do hluboké existenční krize. Mezinárodní úmluvy i pravidla jednotlivých náboženství pro vedení války byly porušovány na obou stranách.

Protože Svatá země je kolébkou tří monoteistických náboženství, měla válka dopad na veřejné mínění po celém světě, které se rozdělilo. Někteří se k tomu postavili jako ke sportovnímu zápasu — vyvěšovali vlajky, fandili jedné straně a druhou zavrhovali. Asymetrie sil, délka konfliktu v Pásmu Gazy a především utrpení tamního civilního obyvatelstva vedly k tomu, že se sympatie světové veřejnosti postupně přikláněly k Palestincům. Atmosféru bezesporu ovlivňovala i média a sociální sítě, které vytvářejí bubliny lidí se stejnými názory, často nechápajících, že to někdo může vidět jinak.

Jako evangelický farář vnímám situaci v naší církvi jako generačně rozdělenou — starší členové se solidarizují s Izraelem a vzpomínají na holocaust a židovsko-křesťanský dialog, zatímco mladší — často i děti těch starších — cítí solidaritu s Palestinou a trpícími Palestinci a vnímají situaci podobně jako mnozí křesťané ze zemí globálního jihu: jako projev neokolonialismu a apartheidu. Sám se pohybuji někde uprostřed a rozumím oběma stranám, což je psychicky náročné, ale možná i potřebné.

Kromě těch, kteří zastávají jednoznačné postoje, jsou tu i ti, kteří usilují o smíření — usilují o příměří a politický proces vedoucí postupně k vzniku palestinského státu vedle Izraele. V samotném Izraeli a na Západním břehu se členové různých mezináboženských iniciativ věnujících se židovsko-muslimskému dialogu aktivizovali, setkávali se a pravidelně demonstrovali proti válce a za společné soužití.

Inspirováni organizací Parents Circle (kruh izraelských a palestinských rodičů, jimž zahynuly děti v důsledku vzájemných bojů, kteří se setkávají a naslouchají si ve svém smutku), uspořádali jsme počátkem září na popud zpěváka Tomáše Kluse tichý pochod z evangelického kostela u Salvátora do katolického kostela nejsv. Salvátora. Apolitické shromáždění „Světlo pro zhasnutá dětství v Palestině a v Izraeli“ připomínalo dětské oběti na všech stranách. K uctění jejich památky jsme nesli fotografie palestinských, izraelských i drúzských dětí, které zahynuly v konfliktu. V kostelích probíhaly modlitby za mír a čtení Písma v češtině a hebrejštině a Koránu v arabštině; účastnili se křesťané, muslimové i Židé. Mezi kostely jsme šli tichým průvodem. Většina z přibližně tisíce účastníků byla na znamení solidarity s nevinnými dětmi oblečena do bílých šatů.

Od té doby se situace zlepšila — pod tlakem USA bylo dosaženo příměří a probíhá proces, který snad směřuje k míru. Nebude to snadný ani plně spravedlivý mír; spíš kompromis. Kdo se za mír modlil, může v tom spatřovat odezvu svých modliteb.

O míru se v Bibli píše mnoho. Jen tam, kde panuje mír, je možný dobrý život. K míru je třeba vnímat druhého nejen jako nepřítele, ale i jako možného partnera, a uvědomovat si jeho utrpení. Ve Svaté zemi bylo mnoho utrpení na obou stranách. Mír právě tam může být znamením pro celý svět, že mír je možný. Kéž by nám ho Bůh daroval.

Rozhodl jsem se tento článek zakončit modlitbou za mír. Autorem je turecký muslim, jehož jméno neznám:

„Drahý Bože, dnes stojíme před tebou a společně naříkáme nad nespravedlností a válkami ve světě. Prosíme o tvou moc pro mír, dobrý Bože: abychom nezapomínali na strašné následky válek a nezakrývali je, ani o nich nemlčeli. Dej nám odvahu projevovat občanskou statečnost a stavět se nespravedlnosti. Víme, že ty chceš, aby v tvém stvoření vládl mír. Chceme-li mír mít či udržet, musíme pro něj také pracovat. Dej nám sílu myslet a mluvit o míru a ukazuj nám cestu k myslím i srdcím lidí, aby se mír stal možným a válka nemožnou. Nauč nás vychovávat naše děti v lásce k lidským právům. Povzbuzuj nás, abychom ze svých srdcí odstranili všechny formy nenávisti, nesnášenlivosti a etnických předsudků. Bože, nauč nás, že největším projevem síly je tolerance, a že touha po pomstě je známkou slabosti. Amen/Amin.“